Jaké jsou perspektivy revoluce v arabských zemích?

V posledních dvou měsících vyšli v Tunisku, Egyptě, Jordánsku, Jemenu, Alžírsku a jiných arabských zemích miliony lidí do ulic demonstrovat proti diktátorským režimům. Tyto režimy, držící se u moci po desetiletí (23 let v Tunisku, 29 let v Egyptě), byly otřeseny. Robustní policejní síly a tajné služby (180 000 policistů v Tunisku, 1,8 mil. v Egyptě) byly neschopny zkrotit revoltu. Tuniský prezident Ben Alí byl donucen opustit zemi 14. ledna, zatímco egyptský prezident Mubarak musel rezignovat 11. února.

Imperialistické síly, které ovládaly polokolonie Severní Afriky a Středního Východu po desetiletí (1), usilují o zajištění toho, co nazývají „stabilita“, tzn. udržení starých režimů s minimálními personálními změnami. Ale obzvláště v Egyptě hrálo dělnické hnutí stále větší roli v důležitých stávkách a rostoucích radikálních požadavcích. To klade otázku: jak mohou být požadavky mas za demokratická a sociální práva naplněny? Rádi bychom představili výhledy revoluce v arabských zemích z revolučně marxistického hlediska.

Iluze o demokracii

Protesty v arabském světě jsou v zásadě „hladovými revoltami“ motivovanými vysokou nezaměstnaností a extrémní chudobou. Protesty jsou nicméně ovládány demokratickými iluzemi. Po desetiletích diktátorské vlády se mnoho lidí domnívá, že demokracie může změnit vše. Jeden z protestujících, citovaný v západním tisku, tvrdil: „Demokracie by mohla vyvést Egypt z chudoby.“ (2)
Chudoba arabských států je však výsledkem nadvlády imperialistických sil, a nikoli jen zkorumpovanosti momentálních místních vlád. Zavedení buržoazní demokracie bez podstatných změn v ekonomické struktuře neukončí nezaměstnanost a hladovění – hladovějící masy nemohou jíst hlasovací lístky!

USA a různé evropské země se pokoušejí naplnit demokratické požadavky svou vlastní cestou, tedy dosazením nových loutek, které by daly imperialistickému řádu „demokratičtější“ fasádu. To je zvláště důležité v Egyptě, kde Mubarakův režim garantoval „pax americana“ (geopolitické uspořádání v zájmu amerického imperialismu) s jeho bezpodmínečnou podporou sionistického Izraele. Velké mocnosti jsou však stále nejisté v tom, jak uskutečnit takovou „přeměnu“.

V Tunisku velmoci ještě nenašly figurku, která by byla přijatelná pro obyvatele, ale zároveň by mohla zaručit imperialistické zájmy v regionu. V Egyptě Bílý dům týdny váhal mezi podporou Mubaraka (nebo Mubarakových pohunků jako viceprezident Omar Sulejman) na jedné straně, a novými tvářemi („demokratičtějšími“, avšak stejně pro-imperialistickými postavami jako Mohamed el Baradej) na straně druhé. Až když bylo jasné, že Mubarak se již není schopen udržet u moci, vsadili vše na egyptskou armádu. To je důvod, proč usilují o pečlivě kontrolovanou „přeměnu“: v Egyptě to znamená vyzývání zkorumpovaného a represivního režimu k reformě samotné ústavy.

Oproti tomuto druhu „přeměny“ navrženého ke kosmetickým změnám bez dotčení režimů volají marxisté po ústavodárném shromáždění, které by redefinovalo politický rámec země. Je nicméně naprosto jasné, že jakýkoli druh skutečné demokracie může být vystaven jedině zničením starého režimu a jeho represivního aparátu. Jedině pokud pracující masy vezmou politickou moc a bohatství země do svých vlastních rukou, budou schopny vytvořit „nový Egypt“, „nové Tunisko“ atd. Proto pouze ústavodárná shromáždění složená z dělníků a rolníků mohou skoncovat s chudobou a se závislostí na imperialistických mocnostech. Samozřejmě, že ústavodárná shromáždění a nové ústavy samy nezmění zásadně sociální poměry v arabských zemích – mohou však být ústřední zkušeností pro masy v diskusi o tom, jak jejich země fungují, a tak prověřit a překonat jejich iluze o buržoazní demokracii.

Iluze o armádě

Mnoho lidí v Egyptě má rovněž silné iluze o armádě, jež je viděna jako „profesionální“ a „nepolitická“. Prohlášení, že by armáda převzala moc po Mubarakově rezignaci, byla s radostí uvítána zvláště buržoazními vůdci protestního hnutí, jako El Baradejem nebo ředitelem Google Waelem Ghonim. Aby si egyptská armáda v očích lidí udržela legitimitu, vyhýbala se zpravidla masakrům demonstrantů. To bylo zčásti způsobeno skutečností, že v mnoha případech se obyčejní vojáci (ze stovek tisíců branců, kteří tvořili masu egyptské armády) připojili k demonstracím, a dokonce načmárali anti-Mubarakovská hesla na své tanky. Generálové se obávali, že rozkaz střílet do demonstrantů by vedl ke vzpourám.

Egyptská důstojnická kasta, na rozdíl od prostých vojáků, je spojena mnoha vazbami s Pentagonem ve Washingtonu. Za posledních 30 let obdržela od amerického imperialismu na 60 mld. dolarů. Generálové si, podobně jako Mubarak, přišli na miliardy ze zkorumpovaných dohod s imperialistickými mocnostmi. Byli ochotni obětovat Mubaraka – jelikož jim váha protestů nedala jinou možnost –, budou však všemi nezbytnými prostředky bránit systém, jenž jim dal jejich privilegia. Z tohoto důvodu by protestující neměli vkládat naděje do armády a její sliby o organizaci „postupného přechodu k demokracii“. Namísto toho musí systematicky organizovat sebeobranu. Aby zlomili sílu reakčních důstojníků, vyzývají marxisté obyčejné vojáky, aby vytvořili shromáždění a zvolili své vlastní velitele. Vojáci, kteří vyjádřili podporu protestnímu hnutí, musí být vyzváni, aby dali své zbraně do služeb strukturám zvoleným protestujícími.

Iluze o armádě bohužel sahají až k radikální levici, jejíž někteří členové před několika desetiletími viděli v armádě progresivní sílu nebo „lidovou armádu“ (3). Egyptská armáda Gamala Abdela Násira, která hájila znárodnění některých imperialistických majetků jako např. Suezský průplav a která byla založena na kontrolované mobilizaci a spojenectví se stalinistickým Sovětským svazem, nikdy nebyla „lidovou armádou“. Násirova vláda představovala druh bonapartismu: buržoazní vláda, která provedla znárodnění nikoli kvůli vyvlastnění buržoazie, ale spíše proto, aby získala volný prostor vůči imperialismu a nastavila podmínky pro vzkvět národní buržoazie (4). Iluze o násirismu a jeho buržoazní ideologii „arabského socialismu“ dovedou protestní hnutí pouze ke smutnému konci. Skutečná „lidová armáda“ – která je nezbytná k rozdrcení starého Mubarakova režimu – nemůže být vybudována na „národním“ nebo „vlasteneckém“ základě, ale spíše na vyzbrojování dělníků a rolníků, kteří by tvořili milice pod demokratickou kontrolou mas.

Pracující v pohybu

Revoluční procesy v Tunisku a Egyptě jsou bohužel někdy prezentovány jako práce mladých uživatelů facebooku a podzemních islamistických skupin. Ačkoli většina demonstrantů citovaných v západních médiích pochází z vrstev vzdělané, městské maloburžoazie, ovzduší k vypuknutí revolty bylo vytvořeno hnutími pracujících. Od roku 2008 zaznamenaly dělnické boje vzmach, jenž zahrnoval masové stávky v Tunisku i Egyptě (5). V posledním týdnu se v dělnickém hnutí v Egyptě dostaly do popředí protestů sociální požadavky za práci nebo vyšší mzdy, jež počaly nahrazovat abstraktní požadavky za demokracii (6). V několika minulých dnech byl Egypt svědkem stávek v textilním průmyslu, na železnicích, v novinách, a dokonce i v Suezském průplavu. Tváří v tvář stávkám hrozí „demokratická“ vojenská vláda represemi, ba dokonce vyhlášením stanného práva (7).

Dělnická třída byla doposud pro „demokratické“ hnutí a jeho buržoazní vedení, které má zájem jen na tom, aby vytvořilo nové modely imperialistické vlády, méně důležitá. Dělnická třída se však musí stát nezávislou politickou silou s vlastním programem a organizací, jelikož jen tak lze zásadně změnit arabské země. Pracující udržují ekonomiku v chodu – v továrnách, hotelích, v dolech atd., které jsou v rukou imperialistických mocností a jejich místních poklonků – a to jim dává sílu k zasazení rozhodných úderů imperialismu prostřednictvím stávek a okupací. Pouhých několik tisíc dělníků v Egyptě má sílu zastavit jednu z nejdůležitějších námořních cest na světě! K dosažení svých cílů musejí zvolit stávkové komise a zorganizovat generální stávku proti nesnesitelným životním a pracovním podmínkám a proti vojenské vládě. To by mohlo vytvořit výbory jakožto základny síly pracujících v arabských zemích.

Demokratická revolta se musí rozvinout v sociální revoluci. Pouze vyvlastnění majetku zkorumpovaných vládců a imperiálních velmocí může přinést konec nezaměstnanosti, chudoby a hladu. Rozsáhlé bohatství arabských zemí musí být spravováno demokratickým plánem. Samozřejmě že to nemůže být požadováno po existujícím státním aparátu – ten musí být nahrazen vládou dělníků a rolníků založené na výborech dělníků ve spojení s rolníky a obyčejnými vojáky. Stručně řečeno, program permanentní revoluce je nezbytný.

K dosažení takového programu je nutné vytvořit revoluční marxistickou stranu, která by organizovala pracující a mládež. Taková strana by mohla propojit demokratické a sociální požadavky pracujících a mládeže se strategií socialistické revoluce, vysvětlujíce, jak jen síla pracujících může vyřešit problémy mas skrze systém přechodných požadavků. Z toho důvodu bojujeme za vybudování revoluční internacionály na základech čtyř dělnických internacionál, obzvláště čtvrté internacionály a jejího programu přechodných požadavků a permanentní revoluce.

Mezinárodně vyzýváme všechny dělnické a levicové organizace, zvláště pak odbory, k organizování aktivní solidarity s našimi třídními bratry a sestrami z ulic arabského světa. Reformistické organizace musejí ukázat, na čí jsou straně: na straně imperialistických vlád s jejich programem „přeměny“, nebo na straně pracujících mas s jejich požadavky skutečné změny. Vyzýváme všechny tyto organizace, aby projevily solidaritu nejen slovy: musejí uspořádat demonstrace, podporovat dělnické organizace, solidaritní komise atd. Přimět byrokratické vedení těchto organizací, aby přijalo svou základní mezinárodní odpovědnost na bázi odborů, je nezbytné.

Situace v arabském světě po revolučním svržení Ben Alího a Mubaraka zůstává otevřena, i když protestní hnutí momentálně početně pokleslo: tradiční model vlády imperialistických mocností byl otřesen a neexistuje žádný plán k jeho obnově. Masy pokračují v protestech a dělnické hnutí zvedá hlavu. Egyptská a tuniská revoluce jsou skutečnou možností.

• Ne „vyjednaným přeměnám“! Za revoluční ústavodárná shromáždění!
• Za svržení všech pro-imperialistických režimů v arabských zemích!
• Za ustavení dělnických vlád a milic!
• Za znárodnění všeho imperialistického majetku pod dělnickou kontrolou!
• Za socialistickou federaci Severní Afriky a Středního východu!

Poznámky:
(1) Více o marxistické teorii imperialismu viz Imperialism, the Highest Stage of Capitalism.
(2) Süddeutsche Zeitung, January 31, 2011
(3) Kriticky například nahlížíme na článek Revolutionary Socialists of Egypt. Ač je jejich volání po organizaci dělnických výborech a revoluční straně zcela oprávněné, je velice nebezpečné tvrdit, že egyptská armáda „již není lidovou armádou“, což naznačuje, že jí za Násira byla. Skupina „Revolutionary Socialists“ je blízká „Socialist Worker’s Party of Great Britain“ a „The International Socialist Tendency“.
(4) K analýze „levicového“ nebo „populistického“ bonapartismu viz článek Wladka Flakina o vládě Huga Cháveze ve Venezuele, která může být přirovnána k Násirovu režimu v Egyptě.
(5) K souhrnu dělnických protestů z roku 2008 viz Juan Chingo: Ascenso obrero en Egipto y la emergencia de los trabajadores inmigrantes de los países del Golfo“.
(6) Kareem Fahim and David Kirdpatrick: “Labor Actions in Egypt Boost Protests“. Založeno na článku: “Tahrir demos accompanied by 5 labor protests to demand higher wages“.
(7) The Guardian: “Egypt’s army calls for end to strikes as workers grow in confidence“