Jak máme přistupovat k vládě Hugo Chaveze?

Venezuelskému prezidentovi Hugo Chavezovi musíme v každém případě přiznat jednu věc: ví, jak se objevit na titulcích mezinárodního tisku. Mnoho bylo napsáno o jeho proti-imperialistických projevech (na Valném shromáždění OSN nazval George Bushe „satanem“) a jeho neobvyklých opatřeních (vytvořil pro Venezuelu speciální časovou zónu tak, aby školáci mohli déle spát).

Nicméně buržoasní média zejména zajímá jako největší „rudé nebezpečí“ od zhroucení Sovětského svazu, neboť propaguje „socialismus pro 21. století“, který je ve Venezuele budován. Znovu znárodnil několik privatizovaných společností, např. telefonní síť v hlavním městě Caracas, a právě kvůli své ekonomické politice je neustále odsuzován jako „šílený diktátor“.

Mnoho levičáků z celého světa ukazují Chaveze jako socialistického revolucionáře – např. Německá komunistická strana oslavuje každé Chavezovo opatření. Zejména nadšenci z Levicové strany vzhlížejí k Chavezovu projektu, neboť v něm vidí důkaz, že socialismus může být zaveden pouze „levicovou“ vládou. Avšak je ve Venezuele skutečně vytvářena socialistická společnost?

Ústava a strana

Začátkem prosince proběhlo ve Venezuele referendum o reformě ústavy, která měla údajně kodifikovat „socialistický systém“ v zemi. Vládní tábor toto hlasování prohrál těsným rozdílem, který jasně ukazuje jednu věc: Chavez může být sotva diktátor, neboť v takovém případě by rozhodně nepořádal referendum, natož aby ho prohrál.

Výsledky referenda mohou být ztěží chápány jako odmítnutí socialismu: konzervativním opozice neviděla žádný nárůst svých hlasů ve srovnání s minulými volbami, avšak Chavezův tábor obdržel jen čtyři miliony hlasů, tedy o tři miliony méně než před rokem. (Ve stejnou dobu oficiálně vstoupilo do Chavezem vybudované strany již šest milionů členů!) To znamená, že mnoho „chavistas“ nebylo o potřebě této ústavní reformy přesvědčeno a zůstalo doma.

Tato reforma měla řadu pokrokových aspektů – šestihodinový pracovní den, zákaz diskriminace atd. – avšak ty aspekty, které byly odmítnuty, patřily bezpochyby k těm, jenž koncentrovaly obrovské množství moci do rukou prezidenta (např. pravomoc vyhlásit výjimečný stav a odstranit mnoho základních práv).

A k posílení výkonné moci byla použita nejen tato reforma: Chavez vytvořil „Sjednocenou socialistickou stranu Venezuely“ coby jednotnou stranu vládního tábora. Tato strana, navzdory svému „socialismu“ v názvu, není stranou venezuelských dělníků: Chavez již požaduje, aby se odbory podřídily státu a PSUV se skládá z mnoha státních byrokratů a „vlasteneckých“ kapitalistů – její součástí je dokonce skupina tzv. „socialistických podnikatelů“!

Chavezova vláda se snaží balancovat mezi dělníky a podnikateli – snaží se dát něco všem společenským třídám a smířit jejich nesmiřitelné zájmy. Díky vysokým cenám ropy to může nějakou dobu i fungovat: vláda vytváří sociální programy a pracovní místa v státem financovaných družstvech, ale výrobní prostředky zůstávají v rukou kapitalistů. Navzdory neustálým řečem o socialismu přísahá Chavez při každé vhodné příležitosti, že se nechce dotknout soukromého vlastnictví výrobních prostředků: „Nemáme žádný úmysl eliminovat venezuelskou buržoasii.“

Socialismus

Co si máme myslet o vládě, která slibuje ochraňovat soukromé vlastnictví a ve stejnou dobu mluví o zavádění socialismu? Vláda tohoto typu není ničím novým, zejména pak v Latinské Americe. Kapitalisté v nerozvinutých zemích jsou slabí, směstnaní mezi nadnárodní společnosti a masy. Za účelem dosažení větší nezávislosti na imperialismu pak často „levicoví“ armádní důstojníci, jako Chavez, přebírají moc a mobilizují radikálními projevy a malými reformami (vzpomeňme na manžela Evity Perónové) masy. Často mluví o „antiimperialismu“ nebo dokonce „socialismu“, ale jejich vláda nepřináší žádné zásadní změny společenských vztahů: moc zůstává v rukou kapitalistů, státní byrokracie a armády…

Socialistická revoluce naopak vyžaduje úplnou socializaci výrobních prostředků v rukou kapitalistů, vyvlastnění korporací a velkostatkářů, nahrazení policie a armády všeobecným ozbrojením lidu. Tento program nemůže být vykonán státní byrokracií, která je svázána s existujícím společenským řádem. V socialistické společnosti musí být stát svržen dělníky a rolníky organizovanými v radách. To je jediný způsob, jak permanentně odstranit nerovnost a zaostalost.

Dělnické hnutí

Dělníci ve Venezuele brání Chavezova opatření, která jim přinesla konkrétní zlepšení do jejich života. Nemohou však pouze slepě následovat svého „nejvyššího vůdce“. Jakmile se vydají po vestě socialistické revoluce, bude se mezi nimi a státní chavezovským aparátem nevyhnutelně vytvářet příkop. Musí být připraveni jíti dále, než je „chavismo“ schopen. A pro tento účel potřebují svoji vlastní dělnickou stranu, stranu s revolučním programem a nezávislými strukturami.

Důležité součásti odborové federace UNT se nenechaly vtlačit do PSUV a nedávno založily „Hnutí za vybudování dělnické strany“. Toto hnutí má za úkol vytvořit nezávislou dělnickou sílu, sílu, která může bojovat společně s Chavezovou vládou v jednotné frontě proti imperialismu, ale která může zároveň bojovat za své vlastní požadavky proti Chavezově vládě.

Náš úkol coby revolucionářů mimo Venezuelu je jednoduchý: bráníme Chavezovu vládu proti útokům imperialismu a buržoasní opozice, avšak nezbavujeme se tím kritiky vůči ní. Naše solidarita patří principálně aktivistům, kteří chtějí vybudovat revoluční stranu venezuelských dělníků, neboť to je jediná cesta, jak vytvořit ve Venezuele socialismus.

Wladek, Revo Berlín