Information

Archives

Statistics

  • Posts 526
  • Pages 4
  • Categories 45
  • Comments 134
  • Words in Posts 665,397
  • Words in Pages 12,901
  • Words in Comments 12,619

Newsletter (in English)





2010-06-06


Za revoluční řešení izraelsko-palestinského konfliktu!

V časných raných hodinách 31. května vniklo izraelské námořní komando na palubu lodí „Flotily svobody“ převážejících pomoc Gaze a zavraždilo při tom přinejmenším 9 civilistů. Lodě převážející 10 tisíc tun humanitární pomoci (včetně potravin, léků a stavebního materiálu) a 663 aktivistů z 37 zemí byly obsazeny v mezinárodních vodách 64 kilometrů od izraelského pobřeží.

Pásmo Gazy se 1,5 milionem obyvatel, které je jedním z nejhustěji obydlených regionů na světě, je pod izraelskou blokádou od června 2007. Izraelská blokáda téměř znemožňuje rekonstrukci domů ba i pouhou lékařskou pomoc zraněným po izraelské válce v Gaze, která za sebou nechala 1400 mrtvých Palestinců. Solidární aktivisté se opakovaně snaží překonat blokádu po moři.

Tento incident není v žádném případě něčím izolovaným: V ten samý den byl americký aktivista na demonstraci v Qalandiya na Západním břehu střelen izraelským vojákem do tváře kanistrem se slzným plynem. Přišel o levé oko. Útoky na zahraniční aktivisty jsou mediálně mnohem více pokryté než vraždy Palestinců na okupovaných územích. Palestinci jsou ale zabíjeni prakticky každodenně.

Protesty

Rada bezpečnosti OSN, v níž mají Spojené státy právo veta, pouze „lituje ztrát na životech“, aniž by zmínila, kdo je za ně zodpovědný. Většina západních médií tvrdí, že aktivisté na lodi, tím že se bránili izraelskému vstupu na palubu různými věcmi, které byly po ruce, například tyčemi, jsou za vraždy sami zodpovědní.

Vojenská akce nicméně vedla k protestům v celém světě – jak v imperialistických zemích tak i muslimských polokoloniích. V Řecku, kde jsou lidé zmobilizovaní proti programu vládních škrtů, proběhly obzvláště bojovná demonstrace. Nejdramatičtější protesty nicméně proběhly v Turecku, neboť většina zabitých aktivistů byla tureckého původu. Před izraelskými ambasádami v Istanbulu a Ankaře se shromáždily tisíce rozhořčených lidí.

Tento incident vážně poškodil vztahy mezi Izraelem a Tureckem – Turecko, člen NATO, bylo jedním z nejbližších diplomatických a vojenských spojenců Izraele v regionu. Avšak pokračující boj uvnitř turecké vládnoucí třídy (mezi promuslimskou vládou AKP a tradičně sekulární tureckou armádou) vedl předsedu vlády Recepa Erdogana k přijetí více propalestinského postoje, který se například projevil v otevřeném odsouzení izraelského útoku na Gazu koncem roku 2008. Až do teď ale přetrvávala vojenská spolupráce mezi oběma státy, zahrnující i společné vojenské operace a nákupy zbraní.

Turecko pracuje na tom, stát se dominantní silou ve východním Středomoří a na Blízkém východě a vyvinulo si zahraniční politiku, která není zcela podřízená americkému imperialismu (včetně pomoci pro Izrael), ale spíše se orientuje na muslimské státy a jiné silné polokolonie ve světě. Nedávným příkladem této strategie byla dohoda o jaderném programu s Íránem, podepsaná Tureckem a Brazílií, která Íránu pomohla obejít americké sankce.

Erdoganova obrana práv palestinského národa je ale pokrytecká, neboť turecký stát od svého vzniku utlačuje Kurdy a jiné menšinové národnosti. V Turecku nemá 14 milionů Kurdů (skoro 20% populace) základní práva a jejich politické strany čelí neustálou persekucí. Kurdské vesnice a města ve východní Anatolii trpí pod vojenskou okupací, která není o nic lepší, než okupace Palestinců na Západním břehu.

Obránci Izraele tvrdí, že veškerá kritika těchto vražd je jen výrazem antisemitismu. Pravdou je, že izraelský koloniální projekt a veškeré násilí, které způsobuje, vytváří atmosféru, z níž profitují antisemité. Zejména pravicoví vůdcové muslimského světa jsou šťastní, že mohou odsoudit izraelské násilí a „židovskou konspiraci“ jen aby rozptýlily pozornost obyvatel svých zemí od svých utlačovatelských a zkorumpovaných režimů.

Avšak tato obviňování ignorují skutečnost, že v samotném Izraeli také protestovaly tisíce lidí. (také americký aktivista střelený do tváře byl shodou okolností židovského původu).

Perspektivy

Tento masakr je dalším důkazem, že se tzv. „mírový proces“ – snaha o nastolení míru mezi blízkovýchodními kapitalisty – ocitl ve slepé uličce. Po Dohodách z Osla z roku 1993 spadly palestinské masy do ještě hlubší bídy a izraelské osady se na okupovaných územích dále šíří a rozšiřují. V tomto kontextu jsou pracující Izraele i Palestiny stále více a více otravováni nacionalistickým jedem.

Během tzv. „mírového procesu“ se špičky palestinského Fatahu nesmírně obohatily, zatímco nezaměstnanost raketově vzrostla. Vůdcové Fatahu byli šťastni z jednání s Izraelem, který zároveň obviňovali ze všech problémů. To dalo vzniknout masovému nárůstu strany Hamás napravo od nich. Ve stejnou dobu začaly izraelské politice dominovat ještě pravicovější strany.

Jediná perspektiva úniku z tohoto začarovaného kruhu je perspektiva, kterou hájí revoluční levice Izraele a Palestiny, která ale, to musíme říct, byla mnohem populárnější v uplynulých desetiletích. Sionistický stát je založen na udržování židovské většiny vyloučením palestinské populace: arabští občané Izraele jsou zbaveni základních práv, zatímco 5 milionů palestinských uprchlíků a jejich potomků nemá dovoleno žít na územích, odkud byli oni, jejich rodiče, nebo i prarodiče vyhnáni. Tento stát musí být revolucí svržen, aby na jeho místě vznikla jediná, demokratická, sekulární společnost, garantující všem lidem regionu rovná práva. Je to jediná cesta, jak vyřešit otázku izraelských osad, palestinských uprchlíků a zejména obrovské sociální nerovnosti.

tento program mohou realizovat pouze pracující tohoto regionu. Dělníci – chudé masy v palestinských slumech, pracující v Izraeli a také statisíce zahraničních dělníků z celého světa – se musí odpoutat od svých reakčních vůdců a bojovat za revoluční, socialistickou perspektivu.

Možnosti

Boj Palestinců za sebeurčení musíme bezpodmínečně podporovat, ale zároveň musíme také nesmiřitelně bojovat proti reakčním vůdcům Palestinců (ať již Fatahu nebo Hamásu). Tito vůdcové nejsou jen reakční – oni v prvé řadě nedávají vůbec žádnou perspektivu pro vítězství v boji. Opírají se buď o „mezinárodní komunitu“ imperialistů nebo o pravicové muslimské režimy v oblasti, a k tomu přidávají beznadějné vojenské konfrontace s neporovnatelně lépe vyzbrojenou izraelskou armádou.

Nezbytnou strategií je mobilizování mas nejen v Palestině ale také mezinárodní dělnické třídy. Ta umožní oslabit izraelský stát blokádou převozu zbraní (jak v minulosti učinili například řečtí dokaři) a získat izraelské dělníky pro společný boj.

Musíme organizovat a účastnit se demonstrací v celém světě, ale zároveň jasně vytýčit politickou dělící čáru mezi revolučními marxistickými pozicemi a maloburžoasními pacifisty či náboženskými vůdci. Musíme se pokusit o úplné vyloučení fašistických sil, jako je turecká MHP nebo německá NPD, z těchto demonstrací.

Protestujme proti vraždám ze strany Izraele!

Konec blokády Gazy!

Dělnická solidarita s Palestinou! Zastavme dovážení zbraní pro Izrael!

Za revoluční socialistické hnutí na Blízkém východě!

RIO, 5. červen 2010



Leave a Reply