Interview s Raulem Godoyem, dělníkem a odborovým aktivistou továrny Zanon

Raul Godoy (narozen 1965) pracuje na glazurovací lince v keramičce Zanon v patagonském městě Neuquén. Je rovněž viceprezidentem Svazu keramických dělníků v Neuquénu (SOENC) a hrál vedoucí úlohu v boji pracujících Zanonu v letech 2001-02, který skončil okupací továrny dělníky. Od roku 2002 vyrábějí zaměstnanci Zanonu pod svoji vlastní kontrolou a přejmenovali svoji firmu na FaSinPat (Fabrica Sin Patrones – továrna bez šéfů)

WF: Zanon je známý na mnoha místech světa, protože pracující v této továrně vyrábějí od roku 2002 pod dělnickou kontrolou. Můžete nám o této továrně říci pár slov?

Zanon je největší a nejmodernější keramička na celém kontinentu. Vyrábíme převážně keramické dlaždice, které vyvážíme do více než 25 zemí. Mohlo by zde pracovat až 1500 lidí. V současnosti drží továrnu v chodu 470 dělníků.

Jak vypadala továrna do roku 2001? Existovala zde nějaká význačná bojová tradice?

V Zanonu prakticky žádná tradice boje neexistovala. Továrna se otevřela v roce 1980, tedy během vojenské diktatury, a od samého počátku v ní panovala tvrdá kontrola nad pracovní disciplinou. Po pádu diktatury byly zorganizovány odbory, ale pod kontrolou odborové byrokracie, jejíž vůdci se s vedením společnosti vždy dohodli. Pokud chtěl například majitel továrny Luigi Zanon propustit pět dělníků, oznámil plán propuštění 20, takže odbory pak mohly „zachránit“ 15 pracovních míst. Později, když jsme již okupovali továrnu, proběhlo několik pokusů o naše vypuzení stávkokazi a najatými gangstery – a v jejich řadách jsme viděli tyto odborové byrokraty!

Jaké byly první kroky v boji pracujících v letech 2001-2002?

V roce 2001 se léta vyvíjející situace konečně projevila otevřeným střetem. V roce 1998 jsme převzali Vnitřní komisi (výbor složený ze zástupců zaměstnanců), když se nám podařilo vyrvat ji z rukou byrokratů. Protože jsme se nemohli scházet veřejně, zorganizovali jsme víkendová fotbalová utkání, během nichž jsme přemluvili své kolegy, aby podpořili opoziční kandidátku pro tuto komisi.

Vnitřní komise pak byla schopná zbrzdit propouštění a nucené dovolené a naše továrna se pak účastnila všeobecné stávky svolané odborovými federacemi. V těchto protestech jsme měli jiný program, než byl program byrokratických aparátčíků. V roce 2000 jsme také dostali pod kontrolu místní svaz dělníků v keramickém průmyslu, SOECN.

A Vy jste dnes oborový prezident?

Několik let jsem tu funkci zastával. Pak jsme ale přijali velmi demokratické stanovy našich odborů, které vyhrazují všem funkcionářům průměrnou dělnickou mzdu a žádají pravidelnou rotaci funkcí. Nyní je prezidentem jiný můj kolega a já zastávám funkci viceprezidenta.

Byla to smrt zaměstnance Zanonu, která znamenala kvalitativní posun v dělnické vůli bojovat. Můžete nám o něm něco říci?

Daniel Ferra, dělník naší továrny, zemřel 16. července 2000 v náručí dělnického delegáta. zemřel proto, že se v továrně nenacházelo zákonem požadované lékařské vybavení. Tato událost vyvolala první divokou stávku, kterou jsme jako nově zvolené vedení odborů vedli. Během této „devítidenní stávky“ jsme po devět dní blokovali továrnu se stany a transparenty přímo před branou. V této době se zrodila Ženská komise a došlo k prvním blokádám příjezdových cest. Stálo za námi prakticky 100% zaměstnanců. Bylo to prvně v historii továrny, kdy došlo k stávce takovéhoto významu. Bylo to prvně, kdy dělníci jednali takto jednotně. Byl to skutečný začátek celého procesu, neboť tehdy dělníci pochopili, že v očích šéfů firmy jsme jen čísla.

O rok později, kdy továrna přešla pod dělnickou samosprávu, jsme volali Danielově matce, která s námi stále pracuje. Daniel finančně podporoval svoji rodinu, zejména svoji matku, neboť jeho otec a bratři byli nezaměstnaní. Daniel byl v době, kdy zemřel zaměstnán pouze na dobu určitou. Bojovali jsme za práva všech dělníků – ať již stálých pracovníků anebo ne – a Daniel se zúčastnil každé stávky, každého shromáždění, každé demonstrace, a to navzdory svému nejistému postavení. Proto je dodnes symbolem našeho boje.

Jak se nakonec v roce 2001 dospělo k okupaci továrny?

V roce 2001 se argentinské hospodářství zhroutilo, HDP brutálně propadl, a to pak znamenalo tisíce uzavřených továren, miliony propuštěných a také vyvlastnění úspor tisíců drobných střadatelů. Tato situace vyprovokovala několik skutečně revolučních dní, během nichž byla svržena vláda prezidenta De la Rua a vznikla řada bojovných hnutí: nezaměstnaní dělníci blokovali silnice („piquetero hnutí“), ve velkých městech vznikla „lidová shromáždění“, dělníci okupovali své továrny apod. V našem případě začala okupace v říjnu 2001, protože vysoce zadlužený Luigi Zanon chtěl továrnu zavřít a téměř všechny zaměstnance doslova vyhodit na ulici.

Jak jste dospěli od okupace továrny k výrobě pod kontrolou zaměstnanců?

Bylo to velmi složité. Někteří z nás byli od začátku přesvědčeni o vhodnosti tohoto řešení, ale většina dělníků se domnívala, že jde o příliš velkou výzvu. Znamenalo to narušení soukromého vlastnictví a riskování policejní represe a popotahování soudy (k čemuž nakonec došlo).

Naše pozice v té době respektovala tyto zkušenosti a tempo, s nímž byla většina našich kolegů ochotná postupovat kupředu. Pět měsíců jsme žili ve stanech postavených uvnitř i vně továrny. Ale ani v tuhle dobu jsme neseděli se zkříženýma rukama. Založili jsme řadu pracovních komisí: tiskovou komisi, solidární komisi zahrnující kolegy z různých organizací, bezpečnostní komisi, která bránila okupaci a později se přeměnila na stráž továrny, ženskou komisi, která zahrnula ženy zaměstnané v továrně, stejně jako manželky, matky a sestry zaměstnanců.

Vytvořila se úžasná úroveň dělnické bojovnosti. Řada aktivistů získala zkušenosti, které pak posloužily jako základ pro zřízení dělnické kontroly. Během stávky jsme začali prodávat zásoby ve skladu, abychom získali zpátky svoje mzdy, a když se skladiště vyprázdnilo, tak jsme na shromáždění zaměstnanců 2. března 2002 rozhodli, že sami obnovíme výrobu v továrně.

Jak od té doby továrna bez šéfů funguje?

Od začátku je postavena na přímé dělnické demokracii. Všichni zaměstnanci jsou organizováni v jakési radě pracujících. Pro každé oddělení je určen koordinátor, volený svými kolegy a kolegyněmi, který má odvolatelný mandát. Všeobecné shromáždění také volí dva nebo tři všeobecné koordinátory.

Každý měsíc zasedá shromáždění všech pracovníků, které činí všechna důležitá rozhodnutí: to se týká hospodářských i sociálních otázek, otázek výroby, politických otázek apod. Ale rozhodují se zde i zcela prozaické otázky, jako je délka naší polední obědové pauzy. Panuje zde naprostá svoboda vyjádření a sdružování do tendencí. Resoluce jsou přijímány jednoduchou většinou.

Jak se během tohoto procesu změnily odbory?

Náš odborový program se ve skutečnosti zradikalizoval ještě před krizí. Prohloubili jsme naši politiku založenou jednoznačně na třídním boji: za jednotu v řadách dělnické třídy, zaměstnání všech dočasných zaměstnanců na dobu neurčitou, za rovnou mzdu za stejnou práci apod.

S příchodem krize jsme náš program opět prohloubili: řekli jsme, že kapitalisté musí platit za svoji krizi. Pokud firma říká, že trpí dopady krize, požadujeme otevření jejího účetnictví z posledních let na inspekci. A když podnikatel řekne, že to nemůže udělat, pak my říkáme, že má odejít a nechat dělníky rozjet výrobu pod dělnickou samosprávou.

Jak na okupaci reagovali obyvatelé Neuquénu?

Skvěle! Lidé pochopili, že náš boj je oprávněný. Strávili jsme měsíce tím, abychom skrze různé komisi dali o našem boji vědět. Rozdávali se letáky a bulletiny, v nichž jsme žádali podporu pro stávkový fond a vysvětlovali náš spor.

Ještě důležitější bylo, že jsme během našeho boje vždy hlásali požadavky všech pracujících a chudých lidí a nejen nás samých, což pomohlo vytvořit velké solidární hnutí. Vždy jsme jasně dávali najevo, že továrna patří dělnické třídě a chudým komunitám Neuquénu, a přispěli jsme většími sumami na nemocnice, školy a ubytovny pro bezdomovce, což upevnilo naše spojení s jinými dělníky a celou komunitou.

Hodně jste spolupracovali zejména s hnutím nezaměstnaných dělníků, piqueteros. Jak tato spolupráce fungovala?

Vytvořili jsme skutečně revoluční alianci. Měla obrovský potenciál, protože spojovala ty, kteří jsou vždy rozdělováni vládami, podnikateli a odborovými byrokraty. V Neuquénu jsme z iniciativy keramických odborů vytvořili Regionální koordinaci, která sjednotila dělníky v keramičce s nezaměstnanými v různých piquetero hnutích, s pracovníky ve zdravotnictví, s učiteli, studenty a levicovými stranami. Kdykoliv se nás snažili [policie] vypudit, proběhly ve městě obrovské protestní mobilizace.

Tato jednota pak zcela konkrétně znamenala, že když jsme byli schopni vytvářet v Zanonu nová pracovní místa – pracovní síla vzrostla z 271 v době okupace na dnešních 470 – dali jsme je svým nezaměstnaným kolegům z různých piquetero hnutí. Dnes s námi tito kolegové pracující jako ochrana továrny.

Došlo také ke spolupráci s místními domorodci?

Samozřejmě! Ukázali jsme, že vztahy mezi dělníky a utlačovanými nejsou postaveny na logice vykořisťování, ale na sociálních kritériích. Respektujeme práva domorodců a podporujeme jejich požadavky na uznání a jejich boj proti ropným společnostem apod. Když nás většina dodavatelů bojkotovala a neprodávala nám suroviny potřebné k výrobě keramiky, pak kmen Mapuche skrze svoji konfederaci kontaktoval naši továrnu a dal nám svoji půdu a hlínu k dispozici. Mohli jsme proto i nadále vyrábět. Dnes proto máme řadu keramických výrobků nazvanou „Mapuche“ a jednotlivé výrobky pojmenované po nejbojovnějších vůdcích tohoto kmene.

Během let 2001 a 2002 došlo v Argentině k stovkám okupací továren. Co dělali pracovníci Zanonu v rámci tohoto hnutí?

Neustále jsme pracovali za koordinaci každého pracoviště, které bylo obnoveno, nebo se nacházelo uprostřed boje. Cestovali jsme po celé zemi, navštívili každý podnik a organizovali několik velikých národních schůzí. Vláda se však snažila po svém toto vzrůstající hnutí kooptovat.

My v Zanonu jsme používali heslo: „Pokud útočí na jednoho z nás, útočí na nás všechny“. Všechny organizace jsme vyzvali, bez ohledu na rozdíly v hodnocení či taktice, aby bezpodmínečně bránily každý okupovaný závod proti jakékoliv snaze o vypuzení či represi a bojovali za celonárodní vyvlastňovací zákon, který by zlegalizoval projekty dělnické samosprávy.

Dnes v Argentině zůstalo jen velmi málo okupovaných továren. Proč Zanon přežil, zatímco tolik jiných podniků neuspělo?

Existuje pro to několik důvodů. Vláda se velmi tvrdě snažila o pacifikaci bojovného hnutí. Podporu okupovaným podnikům dávkovala po kapkách, ale i to jen tehdy, když byl závod svými vlastníky opuštěn. Továrny byly podporovány organizacemi, které se postupně adaptovaly na oficiální, kirchnerovskou politiku. Mimochodem jde o stejný proces kooptace, kterými prošla i řada piquetero organizací, lidových shromáždění, odborů a dokonce i lidsko-právních organizací.

V našem případě zde vždy byla militantní dělnická samospráva založená na naší třídní nezávislosti. Naší politikou bylo vždy hledání spolupráce s jinými částmi dělnické třídy zapojenými do boje. Víme ale, že žádný projekt dělnické samosprávy nemůže dobře fungovat v zemi, kde jsou miliony nezaměstnaných dělníků a těch, co pobírají žebrácké mzdy, nebo na kapitalistickém trhu, kde si musíme konkurovat s velkými korporacemi, které na rozdíl od nás mají přístup k velkému množství kapitálu. Proto jsme vždycky bojovali za nacionalizaci továrny pod dělnickou kontrolou.

Před pár týdny hlasoval parlament provincie Neuquén pro vyvlastnění továrny. Jak se to stalo?

V noci na 13. srpna hlasoval parlament o vyvlastnění továrny a její přechod pod naše družstvo FaSinPat. Odpoledne před hlasováním se před parlamentem na demonstraci sešlo více než 3000 lidí. Byli mezi nimi zástupci bojovných dělníků z celé země, například z metra v Buenos Aires. Ačkoliv patagonské větry vály rychlostí 60 kilometrů v hodině, stály stovky z nás před budovou parlamentu až do časných ranních hodin, kdy byly oznámeny výsledky hlasování.

Znamená to, že vaše požadavky byly splněny?

Ne tak docela. Zákon o vyvlastnění deklaruje, že provincie bude platit 23 milionů pesos (6 milionů dolarů) věřitelům bývalého majitele. My se domníváme, že tyto dluhy nadělala Zanonova rodina a stát by je neměl přebírat.

Vyvlastnění je pouze částečné řešení, ale umožňuje nám pokračovat v boji za náš konečný cíl, kterým je znárodnění továrny. Přinejmenším však již nebude docházet k dalším pokusům o naše vyhnání ani k soudním problémům – v posledních osmi letech proběhlo pět pokusů, jak nás odsud vyhnat.

Chceme, aby byl Zanon definitivně předán k službě obyvatelstvu, ale je určitě velkým krokem kupředu, že kapitalisté, jako je Luigi Zanon, přichází o svůj majetek.

Co je vašim konečným cílem?

Požadujeme znárodnění pod dělnickou kontrolou, abychom mohli spustit výrobu na plnou kapacitu a vytvořit mnoho nových pracovních míst. Potřebujeme program veřejných prací, neboť jenom samotná provincie Neuequén potřebuje minimálně 40 tisíc nových domů. Znárodněná keramička by mohla být důležitou součástí řešení tohoto problému.

Jste dělník v Zanonu a vedoucí člen odborů, ale také člen trockistické Strany socialistických dělníků (PTS). Jakou roli vaše strana v tomto boji hrála?

Já se domnívám, že fundamentální. Mnoho bitev minulosti jsme prohráli kvůli tomu, že nám chyběla strategie a perspektiva. Bylo zásadní, že jsme díky historickým zkušenostem věděli, že musíme do hnutí vnést několik klíčových požadavků – otevření účetnictví, přímá demokracie se svobodou tendencí, okupace a vyvlastnění továrny. To nám dalo nejen konkrétní program, ale také organizační rámec, abychom propagovali náš boj – v různých částech dělnické třídy a na univerzitách – a získali podporu pro náš stávkový fond. Naše dělnická samospráva nespadla z nebe. Stavěli jsme na zkušenostech z různých bojů, vítězných i prohraných, které podstoupilo mnoho generací obětujících v posledních 200 letech své životy dělnické věci.

V posledních měsících vidíme řadu okupací továren v různých zemích. Obyčejně tyto akce trvají jen pár dnů nebo týdnů – ale byly i případy, zejména ve Francii, kdy došlo k únosu šéfů. Jaké poučení může zkušenost Zanonu nabídnout těmto okupačním akcím?

Je jistě dobrou zprávou, že na začátku nové historické krize kapitalismu radikalizují dělníci své metody boje, stejně jako to dělají kapitalisté a vlády. Vládnoucí třídy radikalizují svoje metody a to znamená, že miliony lidí nemají práci a miliony lidí hladoví, že dochází k výlukám, propouštění, represi a persekuci těch, kdo bojují. Vládnoucí třídy radikalizují své metody ve formě válek a vojenských operací v Afghánistánu, Iráku, nebo v Palestině. K něčemu takovému bude v příštích letech docházet stále častěji.

Ale i my potřebujeme zradikalizovat své alternativy. To znamená požadovat, aby kapitalisté za krizi zaplatili: je třeba otevřít účetnictví, aby veřejnost a dělníci mohli vidět, jaké zisky měla společnost v posledních pěti letech. Továrny, které se zavírají, nebo propouští stovky a tisíce lidí na ulici, musí být vyvlastněny a předány do služby místním obyvatelům. Ale to je jen začátek: požadujeme také program veřejných prací k zajištění bydlení pro rodiny bezdomovců. Musíme říci „Basta!“ (Dost!) všem různým současným vládním plánům na záchranu společností, neboť počítají pouze a jen s garancí zisků pro kapitalisty.

Co znamená zkušenost dělníků Zanonu v kontextu kapitalistické krize?

Kapitalismus hnije, ale sám se nesvrhne. Musí být svržen. Jediné, co dnes nabízí, je ještě více bídy a barbarství. Dělníci a zejména ti z nás, kdo chtějí bojovat proti vykořisťování člověka člověkem, musí bránit práva dělníků a chudé populace, ale především musí představovat alternativu.

Z tohoto úhlu pohledu si myslím, že náš projekt dělnické samosprávy, který již funguje osm let, představuje příklad moci naší třídy. Je to malá laboratoř, která ukazuje, čeho jsou pracující schopni. Léta nám ti nahoře říkali, že musíme rezignovat, nebo maximálně tak bojovat o drobky z hostiny. Říkali nám, že nemáme alternativu a vnesli do hnutí tolik skepticizmu, že mnoho levicových nebo radikálních organizací omezilo své programové požadavky a cíle.

Tato nová krize je obrovským nebezpečím, neboť bude mít drtivý dopad na naše životní podmínky. Je ale také velkou příležitostí pro naši třídu bojovat za překonání kapitalismu.

Když jste v roce 2001 začínali okupaci, tak jste určitě nečekali, že bude trvat dalších osm let. Co očekáváte, že se bude dít v příštích letech?

Našim heslem vždycky bylo: Když můžeme řídit továrnu, můžeme také řídit zemi.

Těchto devět let bojů potvrdilo všechno moje bojovné přesvědčení. Během 15 let, co pracuji v téhle továrně, jsem měl možnost pozorovat politický vývoj svých kolegů.

Na začátku byla všeobecná apatie, hrozný korporatismus, přístup „zachraň sebe, když to jde“, strašný individualismus a zejména pak hrozně moc skepse. Taková nálada trvala kvůli pokračujícím útokům na podnik a zradám odborové byrokracie několik let.

Ale jakmile se v továrně začala měnit situace, změnila se také odvaha, humor a morálka – ti samí pracovníci, kteří ještě krátce předtím vypadali jako ovce, zahájili boj, který má až do dnes historický rozměr.

Nedošlo k tomu ale jen kvůli dynamice boje. Bylo nezbytné na každém shromáždění a dokonce i během každé rozmluvy argumentovat a bojovat za revoluční strategii. Na začátku tomu dělníci nerozuměli, dokonce to otevřeně odmítali, ale ve výhni krize a boje tuto strategii a program naprosto přijali.

Batalion dělníků změnil program, který byl vytvořen několika generacemi pracujících v bezpočtu bitev, na živou skutečnost. Důležitý úkol ale stojí pořád před námi. Jiní dělníci potřebují udělat stejný krok, jako jsme udělali my. Proto o sobě chceme dát víc vědět.

Podle mého názoru potřebujeme ze všeho nejvíce politické vedení dělnické třídy – skutečný generální štáb – které by mohlo bojovat za revoluční perspektivu v Argentině a na celém světě.

Interview: Wladek Flakin, nezávislá organizace mládeže REVOLUTION, Berlín