Letošní letní akademie RIO se konala od 8. do 11. srpna. Její začátek negativně ovlivnilo extrémní počasí. Kvůli záplavám v jihovýchodním Německu a na severu Čech musela většina účastníků z Německa na akci cestovat dlouhou oklikou. Hladina přehrady u našeho kempu byla podle pamětníků nejvýše za poslední řadu let a občas nás i během týdne zastihl déšť. Nicméně akce nakonec proběhla velmi úspěšně a v průběhu celého týdne (tj. i v rámci letního kempu NAL) nás navštívilo na padesát účastníků z Prahy, Brna, Liberce, Jablonce, Jihlavy, Berlína, Kielu, Mnichova, Roztoku, Augsburku a Žitavy.

První dva dny byly vymezeny pro mezinárodní semináře pro členy a sympatizanty RIO. Šestice velkých přednášek měla prohloubit naši znalost marxistické teorie a analýz dnešního světa. Vedli jsme rozsáhlé diskuse o našem postoji k antiimperia¬listickým hnutím, o perspektivách Kuby a jejího režimu, o historii trockismu, o vývoj revolučního vědomí v dělnické třídy, o historickém materialismu a také o různých širokých antikapitalis¬tických projektech jako je třeba v NPA Francii. Další dny se v německém programu konaly např. diskuse o třídních bojích v Německu a Turecku. Výsledky těchto seminářů vám představíme v nejbližších týdnech formou obsáhlých článků na našem mezinárodním webu.

Ve čtvrtek 12.srpna začal na stejném místě letní tábor Nové antikapitalistické levice (NAL je projekt pro sjednocení radikální levice s cílem vybudovat zde silné antikapitalistické politické hnutí, kterého se od počátku aktivně účastní i čeští členové RIO) a program se rozdělil na německou a českou část. Často ale lidé navštěvovali i mítinky druhé jazykové skupiny, které jsme si vzájemně tlumočili do angličtiny.

Náš program pokračoval celou řadou diskusí, např. o vzdělávacím systému a protestech studentů (nová česká vláda plánuje zavést školné), o historii trockismu v České republice, nebo přednáškou o postmarxistickém filosofovi Slavoji Žižekovi. Konala se i mezinárodní diskuse o velmi důležité otázce, jak by radikální levice měla reagovat na výzvu Hugo Cháveze k vytvoření páté internacionály (více o naší pozici ZDE).

Ale politické diskuse nejsou vším, takže nám zbylo dost času také na zábavu. Kromě odpoledního koupání a lenošení u jezera došlo i na vědomostní kvíz a sborový zpěv revolučních písní.

Nebylo možné nesrovnávat letošní akci s předchozí Revokempy, které jsme pořádali v minulých letech. Je zde soustu podobností (týden politických diskusí konaný v létě v České republice za účasti lidí z různých zemí), tak i rozdílů. V rámci RIO programu jsme tentokrát nepořádali žádné úvody do marxistické teorie, ale vrhli se rovnou do komplexních diskusí o vybraných tématech s cílem rozvinout stanoviska RIO. Pro novější členy to bylo o něco složitější, ale nakonec i oni oceňovali vysokou politickou úroveň letošního programu.

Na letní akademii jsme byli schopni položit základy pro naši budoucí práci, která se bude věnovat zejména programovému vývoje naší skupiny a navazování bližší spolupráce s hnutím pracujících. Pokud vám to zní zajímavě, není nic jednoduššího, než se přidat k RIO!

Fotografie z letní akademie naleznete ZDE.

V jeho rámci se konalo na 200 různých seminářů, nejčastěji o hospodářské krizi, neoliberálních reformách a odporu pracujících či protestech studentů, ale také o klimatických změnách, rasismu a fašismu nebo strategii levice pro 21.století.

Na letošním ESF se odrazily zkušenosti z některých důležitých dělnických bojů v Turecku - například stávky Tekel (zaměstnanci dokonce drželi protestní hladovku) nebo UPS (hromadný vyhazov 119 odborářů). Fórum bylo ale celkově dominováno nevýraznou politikou nevládních organizací na straně jedné a zatemněným maoismem (viz. nekritická podpora maoistické „revoluce“ v roce Nepálu) na straně druhé.

Na konci fóra zazněla shoda v připojení se k výzvě Evropské odborové konfederace za celoevropský den akcí plánovaný na 29.září 2010. ESF ale nedokázalo představit jakýkoliv druh akčního plánu pro koordinaci protestů a stávek proti dopadům krize v kontinentálním měřítku.

Toto ESF bylo výrazně nejmenší ze všech, přestože se konalo v jinak bojovném Turecku. Existují pro to tři důvody: jedním z nich je vliv otevřeného nepřátelství tureckého státu k jakýmkoliv levicovým akcím. Zatímco všechny předchozí ESF se konaly s finanční a organizační záštitou levicových starostů a za podpory radnic, městská správa Istanbulu již od počátku bránila v přípravách fóra a organizátoři tak měli značně ztíženou pozici.

Druhým důvodem je trvalý pokles zájmu o ESF. Ze 60.000 účastníků na prvním ESF v listopadu 2002 v italské Florencii poklesly počty přes 50.000 na druhém ESF v listopadu roku 2003 v Paříži až na 25.000 v říjnu 2004 v Londýně. Čtvrté ESF v květnu roku 2006 přineslo nárůst na 35.000 aktivistů, ale švédské Malmö v září 2008 kleslo na 8.000 a nynější ESF v Turecku až na pouhé 3.000 účastníků. Při tomto vývoji je na stole rovněž otázka, zda-li nebude letošní fórum vůbec tím posledním.

Když se sociální fóra rodila, byla zde široká očekávání, že by se mohla stát centrem pro koordinaci protestů napříč Evropou i na celém světě. První ESF vyzvalo k celosvětovému protestu proti válce v Iráku, které se v jeden den v různých městech světa zúčastnilo na dvacet milionů lidí. Nicméně struktury Evropského sociálního fóra (stejně jako Světového sociálního fóra) byly rychle ovládnuty byrokracií odborů a nevládních organizací, která trvala na tom, že na ESF nesmí padat žádná rozhodnutí. Toto nařízení bylo v praxi obcházeno konáním tzv. shromáždění sociálních hnutí, které se uskutečnilo vždy poslední den ESF a nebylo formálně součástí jeho programu. Nicméně toto shromáždění rozhodovalo konsensem a schvalovalo návrhy předem sestavené za zavřenými dveřmi nevolenými zástupci největších odborů a nevládek. Istanbulské ESF definitivně potvrdilo vymření veškerých nadějí na možnou změnu charakteru fór. Ta byla vždy důležitým prostorem pro setkávání aktivistů z celé Evropy a výměnu jejich zkušeností, ale nikdy se nestala nástrojem pro prosazování třídního boje.

Třetím důvodem mizivé účasti je rozhodnutí některých velkých organizací, jako je např. Socialist Workers Party z Británie, opustit ESF. Jejich Mezinárodní socialistická tendence (českou sekcí této organizace je Socialistická solidarity) neměla v Istanbulu ani symbolickou účast, protože ve stejném termínu pořádaly v Londýně své tradiční dny marxismu. Ironií osudu to byla právě SWP, která hrála v přípravách a strukturách ESF významnou roli (zejména na pro ně „domácího“ ESF v Londýně) a která důsledně zastávala názor tlačit ESF k apolitičnosti a nezávaznosti „výměnou“ za šíři hnutí. Poté, co sama přispěla k nasměrování kormidla proti útesům, opustila nyní loď.

Naše mezinárodní revoluční organizace RIO vyslala na istanbulské ESF delegaci slouženou z členů RIO z Německa, Švýcarska a České republiky. Mezi naše priority patřily diskuse s četnými kontakty z Turecka a distribuovaní našich základních materiálů v turečtině a angličtině. Svůj cíl jsme nakonec splnili na výbornou, protože nyní můžeme prohlásit, že RIO už zahrnuje i členy a sympatizanty v Turecku.

Na demonstraci v sobotu jsme improvizovaně vytvořili blok společně s tureckým Hnutím permanentní revoluce (SDH), OKDE z Řecka, SAV z Německa a s většinou české výpravy organizované Českým sociálním fórem. I přes určité rozdíly mezi těmito skupinami bylo naše skandování pozitivní příkladem internacionalismu, protože jsme střídaly slogany v angličtině, turečtině, řečtině, němčině a češtině (jejich výslovnost šla zahraničním účastníkům asi nejméně).

Vedle našeho oblíbeného “Tek Yol: Devrim!”, což je turecká obdoba anglického “One solution: Revolution!”, jsem skandovali např. hesla “The workers, united, will never be defeated!”, “Hoch die internationale Solidarität!” nebo “Önder Lenin, Trotsky! Hedef sovyetler!”.

Závěrečný den jsme strávili prohlídkou Istanbulu, města až neskutečně rozmanitého a krásného. Také jsme navštívili ruiny domu na ostrově Büyükada, kde ruský revolucionář Lev Trockij strávil čtyři roky v nuceném exilu poté, co byl v roce 1929 Stalinem vyhoštěn ze Sovětského svazu.

K naší účasti na 6.ESF je i bohatá fotodokumentace, českou galerii RIO naleznete na stránkách www.revo.rajce.net.

Letní akademie RIO je akcí vhodnou pro revolucionáře všech věkových kategorií. I když nebude probíhat na známé brazilské pláži Copacabana, přítomné jistě letně naladí prostředí krásného jezera nedaleko Prahy.

Tam budeme vést mnoho diskusí o marxistické teorii. Témata budou patřit současné krizi kapitalismu v České republice, Evropě a na celém světě; antimilitarismu, antiimperialismu nebo Latinské Americe. Program je určen jak pro zkušenější aktivisty, tak pro lidi, kteří se chtějí o základech marxistické politiky teprve dozvědět.

Kromě jiného vás čekají i praktické workshopy o revoluční praxi: jak psát články, vytvářet časopis nebo mít projev. Během kempu zbude také hodně času na ryze letní aktivity a večerní zábavu.

Na marxistickou akademii na stejném místě plynně naváže otevřený program „Antikapitalistického kempu“ organizovaného pod záštitou Nové Antikapitalistické Levice NAL.

Kontaktujte nás, pokud máte zájem o účast na naší letní RIO akademii!

rio-cz@seznam.cz
www.facebook.com/rio.cz

Ve dnech 28. a 29. května se v České republice konaly parlamentní volby. Ty minulé před čtyřmi roky skončily remízou (pravice i levice dostala každá přesně 100 křesel), ale díky korupci dva sociální demokraté podpořili vznik pravicové vlády. Ta ale byla před rokem svržena a zbytek volebního období byla u moci „úřednická vláda“, což byla v podstatě skrytá velká koalice sociálních demokratů a „českých konzervativců“ z ODS. To je důvod, proč právě tyto strany v letošních volbách nejvíce ztratily. Volební účast byla jen 62,6%, opět nejmenší v historii. Podívejme se nyní blíže na výsledky jednotlivých stran.

ČSSD – vítěz, ale vlastně poražený!
„Oranžová“ Česká strana sociálně demokratická vyhrála volby se ziskem 22,1% hlasů. Ale v minulých parlamentních volbách v roce 2006 dostala 32,3%, takže ztratila téměř třetinu svých voličů navzdory faktu, že strávila poslední volební období v opozici (což pro ni bývá tradičně lepší). Není to ale žádné překvapení. Po svržení pravicové vlády v roce 2009 vytvořila velkou koalici se svým největším nepřítelem ODS. Tato vláda prováděla za podpory sociální demokracie všechny druhy sociálních škrtů. Také strana selhala v reakci na paniku kolem řecké krize, kterou rozdmýchávala pravice a buržoazní média. Část voličů sociální demokracie (převážně pracující třída) tak volila jiné strany, nebo k volbám vůbec nešla.

ODS – poražený, ale vlastně vítěz!
„Modrá“ pravicová ODS vedla vládu v letech 2006 až 2009. Byly to časy bohaté na skandály a korupci. Z toho důvodu ODS ztratila ještě více voličů než jiné strany. V posledních volbách dostala 35,4%, v těchto jen 20,2%, což znamená, že ztratila 43% svých voličů. Ještě většímu propadu zabránilo nahrazení stranického lídra pár týdnů před volbami a strach části voličů z případného vítězství levice. Jejich voliči (podnikatelé a vyšší střední třída) přešli k jiným stranám, nejčastěji k TOP09.

TOP 09 – nová strana? Ne, staré a staromódní ksichty!
„Fialová“ TOP09 vznikla před rokem, když od Křesťanských demokratů odešla část členů a společně s hnutím Starostů a bývalými členy ODS vytvořili tuto údajně novou stranu. TOP znamená Tradice, Odpovědnost a Prosperita. Jde o velmi konzervativní stranu s výrazně neoliberálním ekonomickým programem. Zabrali místo napravo od ODS a získali značnou podporu. Navíc zvolili jako svého lídra Karla Schwarzenberga, staromódního aristokrata, který je ale pro pravicové voliče a bohužel také pro mládež velice charismatický. Ve cvičných studentských volbách TOP09 s přehledem vyhrála. V těch skutečných získala 16,7%, což byl třetí nejlepší výsledek.

Komunisté – stále to samé? Ano, stále stejně špatné!
„Červená“ Komunistická strana Čech a Moravy dostala 11,27%, což je oproti zisku 12,81% před čtyřmi lety mírný pokles. Předseda komunistů byl velmi spokojen, protože strana získala v parlamentu 26 křesel, což je stejně, jako měla. Je pravda, že ostatní parlamentní strany zaznamenaly velké ztráty, ale během kapitalistické krize by měla mít „komunistická“ strana větší ambice. Ale KSČM je klasická reformistická a parlamentaristická strana, navíc se stalinistickým odérem. Během předvolební kampaně byla absolutně neviditelná (dokonce i sociální demokraté vystupují ve svých projevech radikálněji). Nebyla taky schopna oslovit mladé nebo střední ročníky, a s tím, jak staří lidé umíraj,í pomalu mizí jejich volební základna.

VV – Věci veřejné? Spíše Věci kmotrovské!
„Azurové“ Věci Veřejné jsou pátým a posledním seskupením, které se dostalo do parlamentu. Je to nová středo-pravicová populistická strana, naoko vedená populárním televizním moderátorem a několika mladými pohlednými ženami. Ale z pozadí je řízena několika pražskými podnikateli. Dokonce i buržoazní tisk a ostatní pravicové strany ji nazývali Kšefty veřejné nebo Věci kmotrovské, ale když ve volbách získaly 10,9%, staly se potřebným zbožím k sestavení pravicové vlády a kritika utichla.

Křesťanští demokraté a Zelení - pryč!
Dvě strany se po těchto volbách s poslaneckou sněmovnou rozloučily - křesťanští demokraté a Zelení. KDU-ČSL ztratila mnoho členů a voličů po odtržení od ní a vstupu do TOP09, ale preference jim klesaly dlouhodobě. Bude to poprvé po 91 letech, co se křesťanští demokraté po demokratických volbách nedostanou do parlamentu. Zelení tam vstoupili teprve v roce 2006, pomohli vytvořit nepopulární pravicovou vládu a podle očekávání a po zásluze byli letos vykopnuti.

Jak mládež pomohla zvolit pravicovou vládu
Velmi nemilou zprávou je, že to byli převážně mladí voliči, kteří napomohli vítězství pravicových stran. Frustrace z bažiny korupce a lobbyingu je přiměla volit „nové“ strany, TOP09 nebo VV. A to navzdory faktu, že tyto strany plánují zavedení školného. Mládež se nechala zmanipulovat buržoazními médii a pod vlivem dojmů volila proti svým zájmům.

Co to znamená pro radikální levici?
RIO je v ČR součástí širšího antikapitalistického projektu Nové Antikapitalistické Levice. NAL vyzvala ke kritické podpoře pro dvě velké buržoazně-dělnické strany (KSČM a ČSSD). Ne však z důvodů, že bychom měli v tyto strany nějaké iluze. Tuto výzvu ke kritické podpoře chápeme jako prostředek jak prezentovat naši antikapitalistickou politiku v jednotné frontě s masami pracujících, kteří do těchto stran vkládají stále z různých důvodů svou důvěru. Tato taktika nám nabízí možnost vést otevřený dialog s prozatím reformisticky orientovanou dělnickou třídou. Sociální demokraté jsou na ni navázáni pomocí odborové byrokracie, komunisté jsou volbou pro nezaměstnané, nejchudší vrstvy a důchodce. S touto taktikou kritické podpory měla NAL při svých intervencích na předvolebních mítincích těchto stran poměrně úspěch.

V následujícím období očekáváme mobilizaci pracujících a rostoucí intenzitu třídních bojů jako odpověď na vládní neoliberální plány. Věříme, že dělnická třída nemůže být spravedlivě zastupována buržoazním státem, nezávisle na tom, kdo je zrovna u vlády. Proto musíme nahradit současné kapitalistické instituce orgány dělnické moci. NAL jako sjednocující hnutí představuje projekt zárodku nové revoluční strany bojující za tuto perspektivu, protože zřetelně vidíme, že všechny současné strany slouží zájmům kapitálu a nejsou schopny nabídnout žádnou skutečnou alternativu.

Bohužel program a předvolební stanoviska NAL (podobně jako NPA ve Francii), mluvila hodně o potřebě dělnických bojů, ale zněly neurčitě v zásadních otázkách, jako je postoj k buržoaznímu státu nebo parlamentarismu. Aby NAL představovala pro českou revoluční levici skutečný krok vpřed, RIO bude bojovat za přijetí otevřeně marxistického programu touto organizací.

Roman a Vojta, RIO Praha

Meryem Çağ byl 28. dubna 2009 spolu s desítkami dalších odborářů zatčen v celostátní policejní akci proti odborové organizaci KESK a školským odborům Egitim Sen. Soudní slyšení proběhlo 19.-20. listopadu u trestního soudu v Izmiru. Celkem 21 mužů a 10 žen bylo obviněno z členství v zakázané Dělnické straně Kurdistánu, v organizacích blízkých PKK, nebo ve skupinách podporujících jejich práci v odborech.

„Je to politický proces proti nám. Jen povrchní řešení kurdské otázky,“ prohlásil o procesu v Izmiru Sübeyde Kılıç, předseda odborů Egitim Sen. „To je útok na naše odbory. Vláda proti nám bojuje, protože jsme podporovali práva zaměstnanců ve veřejném sektoru. Chceme dostupné veřejné vzdělávání a zdravotní péči, bráníme se proti plánům nechat pracující platit náklady na krizi,“ dodal.

Po dvoudenním procesu soudci změnili příkaz k zadržení a propustili deset žen a dvanáct mužů, kteří byli ve vězení v Izmiru od konce dubna 2009. To bylo vnímáno především jako úspěch mezinárodní solidární kampaně, kterou mj. podporovaly i německé školské odbory GEW. I když ani jeden z obviněných odborářů nebyl ještě odsouzen, vyhazov Meryema Çaga disciplinární komisí (což je ale podle tureckých zákonů nelegální) je pokusem o příkladné potrestání.

Zašlete prosím vyjádření svého nesouhlasu s politicky motivovaným propuštěním Meryema Çağa ministerském tajemníkovi Maksutovi Metemu na e-mail: mmete@gumruk.gov.tr. Děkujeme.

Převzato od Marxist Initiative originál zde

ESF se každým rokem zmenšuje: Zatímco na tom prvním v roce 2002 ve Florencii (Itálie) bylo na 70 tisíc lidí, pátého ve švédském Malmo se zúčastnilo pravděpodobně méně než 10 tisíc lidí. Čtvrté ESF v Athénách bylo v tomto směru určitou výjimkou díky účasti revoluční levice z Řecka a Turecka. Lze očekávat, že šesté ESF v Istanbulu zažije rovněž velký revoluční kontingent.

RIO se ESF v Istanbulu zúčastní proto, aby se mohlo setkat s různými revolučními silami z Evropy a Blízkého východu. Pokud nás chcete kontaktovat, napište nám e-mail, nebo se přímo na místě porozhlédněte po našich červených tričkách RIO.

V časných raných hodinách 31. května vniklo izraelské námořní komando na palubu lodí „Flotily svobody“ převážejících pomoc Gaze a zavraždilo při tom přinejmenším 9 civilistů. Lodě převážející 10 tisíc tun humanitární pomoci (včetně potravin, léků a stavebního materiálu) a 663 aktivistů z 37 zemí byly obsazeny v mezinárodních vodách 64 kilometrů od izraelského pobřeží.

Pásmo Gazy se 1,5 milionem obyvatel, které je jedním z nejhustěji obydlených regionů na světě, je pod izraelskou blokádou od června 2007. Izraelská blokáda téměř znemožňuje rekonstrukci domů ba i pouhou lékařskou pomoc zraněným po izraelské válce v Gaze, která za sebou nechala 1400 mrtvých Palestinců. Solidární aktivisté se opakovaně snaží překonat blokádu po moři.

Tento incident není v žádném případě něčím izolovaným: V ten samý den byl americký aktivista na demonstraci v Qalandiya na Západním břehu střelen izraelským vojákem do tváře kanistrem se slzným plynem. Přišel o levé oko. Útoky na zahraniční aktivisty jsou mediálně mnohem více pokryté než vraždy Palestinců na okupovaných územích. Palestinci jsou ale zabíjeni prakticky každodenně.

Protesty

Rada bezpečnosti OSN, v níž mají Spojené státy právo veta, pouze „lituje ztrát na životech“, aniž by zmínila, kdo je za ně zodpovědný. Většina západních médií tvrdí, že aktivisté na lodi, tím že se bránili izraelskému vstupu na palubu různými věcmi, které byly po ruce, například tyčemi, jsou za vraždy sami zodpovědní.

Vojenská akce nicméně vedla k protestům v celém světě – jak v imperialistických zemích tak i muslimských polokoloniích. V Řecku, kde jsou lidé zmobilizovaní proti programu vládních škrtů, proběhly obzvláště bojovná demonstrace. Nejdramatičtější protesty nicméně proběhly v Turecku, neboť většina zabitých aktivistů byla tureckého původu. Před izraelskými ambasádami v Istanbulu a Ankaře se shromáždily tisíce rozhořčených lidí.

Tento incident vážně poškodil vztahy mezi Izraelem a Tureckem – Turecko, člen NATO, bylo jedním z nejbližších diplomatických a vojenských spojenců Izraele v regionu. Avšak pokračující boj uvnitř turecké vládnoucí třídy (mezi promuslimskou vládou AKP a tradičně sekulární tureckou armádou) vedl předsedu vlády Recepa Erdogana k přijetí více propalestinského postoje, který se například projevil v otevřeném odsouzení izraelského útoku na Gazu koncem roku 2008. Až do teď ale přetrvávala vojenská spolupráce mezi oběma státy, zahrnující i společné vojenské operace a nákupy zbraní.

Turecko pracuje na tom, stát se dominantní silou ve východním Středomoří a na Blízkém východě a vyvinulo si zahraniční politiku, která není zcela podřízená americkému imperialismu (včetně pomoci pro Izrael), ale spíše se orientuje na muslimské státy a jiné silné polokolonie ve světě. Nedávným příkladem této strategie byla dohoda o jaderném programu s Íránem, podepsaná Tureckem a Brazílií, která Íránu pomohla obejít americké sankce.

Erdoganova obrana práv palestinského národa je ale pokrytecká, neboť turecký stát od svého vzniku utlačuje Kurdy a jiné menšinové národnosti. V Turecku nemá 14 milionů Kurdů (skoro 20% populace) základní práva a jejich politické strany čelí neustálou persekucí. Kurdské vesnice a města ve východní Anatolii trpí pod vojenskou okupací, která není o nic lepší, než okupace Palestinců na Západním břehu.

Obránci Izraele tvrdí, že veškerá kritika těchto vražd je jen výrazem antisemitismu. Pravdou je, že izraelský koloniální projekt a veškeré násilí, které způsobuje, vytváří atmosféru, z níž profitují antisemité. Zejména pravicoví vůdcové muslimského světa jsou šťastní, že mohou odsoudit izraelské násilí a „židovskou konspiraci“ jen aby rozptýlily pozornost obyvatel svých zemí od svých utlačovatelských a zkorumpovaných režimů.

Avšak tato obviňování ignorují skutečnost, že v samotném Izraeli také protestovaly tisíce lidí. (také americký aktivista střelený do tváře byl shodou okolností židovského původu).

Perspektivy

Tento masakr je dalším důkazem, že se tzv. „mírový proces“ – snaha o nastolení míru mezi blízkovýchodními kapitalisty – ocitl ve slepé uličce. Po Dohodách z Osla z roku 1993 spadly palestinské masy do ještě hlubší bídy a izraelské osady se na okupovaných územích dále šíří a rozšiřují. V tomto kontextu jsou pracující Izraele i Palestiny stále více a více otravováni nacionalistickým jedem.

Během tzv. „mírového procesu“ se špičky palestinského Fatahu nesmírně obohatily, zatímco nezaměstnanost raketově vzrostla. Vůdcové Fatahu byli šťastni z jednání s Izraelem, který zároveň obviňovali ze všech problémů. To dalo vzniknout masovému nárůstu strany Hamás napravo od nich. Ve stejnou dobu začaly izraelské politice dominovat ještě pravicovější strany.

Jediná perspektiva úniku z tohoto začarovaného kruhu je perspektiva, kterou hájí revoluční levice Izraele a Palestiny, která ale, to musíme říct, byla mnohem populárnější v uplynulých desetiletích. Sionistický stát je založen na udržování židovské většiny vyloučením palestinské populace: arabští občané Izraele jsou zbaveni základních práv, zatímco 5 milionů palestinských uprchlíků a jejich potomků nemá dovoleno žít na územích, odkud byli oni, jejich rodiče, nebo i prarodiče vyhnáni. Tento stát musí být revolucí svržen, aby na jeho místě vznikla jediná, demokratická, sekulární společnost, garantující všem lidem regionu rovná práva. Je to jediná cesta, jak vyřešit otázku izraelských osad, palestinských uprchlíků a zejména obrovské sociální nerovnosti.

tento program mohou realizovat pouze pracující tohoto regionu. Dělníci – chudé masy v palestinských slumech, pracující v Izraeli a také statisíce zahraničních dělníků z celého světa – se musí odpoutat od svých reakčních vůdců a bojovat za revoluční, socialistickou perspektivu.

Možnosti

Boj Palestinců za sebeurčení musíme bezpodmínečně podporovat, ale zároveň musíme také nesmiřitelně bojovat proti reakčním vůdcům Palestinců (ať již Fatahu nebo Hamásu). Tito vůdcové nejsou jen reakční – oni v prvé řadě nedávají vůbec žádnou perspektivu pro vítězství v boji. Opírají se buď o „mezinárodní komunitu“ imperialistů nebo o pravicové muslimské režimy v oblasti, a k tomu přidávají beznadějné vojenské konfrontace s neporovnatelně lépe vyzbrojenou izraelskou armádou.

Nezbytnou strategií je mobilizování mas nejen v Palestině ale také mezinárodní dělnické třídy. Ta umožní oslabit izraelský stát blokádou převozu zbraní (jak v minulosti učinili například řečtí dokaři) a získat izraelské dělníky pro společný boj.

Musíme organizovat a účastnit se demonstrací v celém světě, ale zároveň jasně vytýčit politickou dělící čáru mezi revolučními marxistickými pozicemi a maloburžoasními pacifisty či náboženskými vůdci. Musíme se pokusit o úplné vyloučení fašistických sil, jako je turecká MHP nebo německá NPD, z těchto demonstrací.

Protestujme proti vraždám ze strany Izraele!

Za revoluční socialistické hnutí na Blízkém východě!

RIO, 5. červen 2010

Hlava tureckých odborů TURK IS, Mustafa Kumlu, který je od samého počátku překážkou v boji pracujících z TEKELU a kterého na hlavní demonstraci 1. máje na náměstí Taksim v Istanbulu vypískali dělníci, vydal stanovisko, že TURK IS se nezúčastní generální stávky („Dne akcí“) 26. května.

To znamená, že účast na generální stávce bude mnohem menší, než tomu bylo posledně. Není žádnou novinkou, že odborová byrokracie sabotuje všechny boje, které považuje za nepřijatelné či nevhodné. Boj v TEKELU ale nemůže zvítězit cestou zákulisních vyjednávání. Kumlu a jeho přátelé jsou překážkou v tomto boji. Navzdory tlaku zaměstnanců TEKELU se Kumlu a jeho přátelé otevřeně postavili proti probíhajícímu boji.

Co v takové situaci dělat? Pracující TEKELU a jejich odbory nemohou s existujícími silami zvítězit. Proto je třeba celý boj rozšířit mimo TEKEL. Požadavky zaměstnanců v TEKELU musí být spojeny s požadavky vyjadřovanými jinými současnými dělnickými boji v Turecku a v Evropě.

Celá země nyní truchlí nad 32 horníky, kteří zemřeli při důlním neštěstí. Bohužel, jak každý asi ví, něco takového bude nejpozději za 2 týdny zapomenuto. Od roku 2002 zemřelo v Turecku 544 horníků. Za celou dobu se nic nezměnilo – místo toho v zemi rozbujely agentury na krátkodobá zaměstnání a pracovní podmínky horníků se ještě zhoršily. Turecký premiér dokonce řekl, že smrt byla osudem horníků.

Dělnické boje v Turecku se značně vyostřily, a to zejména kvůli situaci v TEKELU, ale také v Tar-Is, Kent-Is, Marmaray, Cemen Textil a u požárníků. Smrt na pracovišti – v dolech a docích, stejně jako pomalé umírání na plicní choroby při výrobě džínů – navíc v Turecku patří ke každodenní realitě života pracujících. Každý, kdo chce omezit boj v TEKELU na jeho vlastní síly, ve skutečnosti chce, aby tento boj dělníci prohráli. Posílení boje v TEKELU je možné pouze skrze spojení výše uvedených bojů dělnické třídy do jediného. Až dosud probíhaly občasné návštěvy a sporadicky vznikaly dělnické výbory, ale nyní je čas posunout boj na jinou úroveň.

Proto se 26. květen musí stát vzpomínkovým dnem na zesnulé horníky. Již bojující pracující musí být vtaženi do společného boje jako jeho organická součást. A jejich zástupci musí spolupracovat při jeho plánování. Sjednocených stávkových výborů je dnes zapotřebí více než kdy jindy.

Pokud bude 26. května pokračovat bojovná atmosféra 1. Máje, může to znamenat, že dělnická třída vstoupí do této nové fáze organizovaněji než předtím. Kumlu a jeho pomocníci musí být ze svých pozic odstraněni co nejdříve! Dělníci se musí vyslovit proti radě TURK IS, aby se boj v TEKELU pohnul kupředu.

Zúčastněte se generální stávky 26. května! Solidaritu s bojem v TEKELU! Vzpomínka na horníky!

Za vznik místních a celonárodních dělnických výborů!

Pryč s 4/C zákony!

Pryč s privatizací! Za znárodnění TEKELU a všech privatizovaných společností pod dělnickou kontrolou!

Suphi Toprak (RIO), 21. květen 2010

(Překlad Stefan Schneider, RIO Berlín)

Dne 5. května 2010 ochromila Řecko generální stávka více než tří miliónů zaměstnanců. Zavřené zůstaly prakticky všechny školy, úřady, obchody i letiště. V Aténách demonstrovalo více než 200.000 lidí proti úsporným opatřením současné sociálně-demokratické vlády. Ten den totiž řecký parlament schválil škrty ve výši 30 miliard eur. Dojde ke zvýšení DPH až na 23%, snížení důchodů, zvýšení věku odchodu do důchodu a odstranění dvou platů pro zaměstnance ve veřejném sektoru. Tyto škrty jsou podmínkou, aby Řecko získalo zahraniční finanční pomoc v hodnotě zhruba 110 miliard eur.

Buržoazní tisk neustále tvrdí, že obyčejní Řekové ještě nepochopili, že je třeba této „bolestné oběti“, aby zachránili svou zemi. Ve skutečnosti nebudou mít obyčejní Řekové z této finanční pomoci žádné výhody. Řecký stát dluží přes 300 miliard eur. Velkou část těchto pohledávek vlastní zahraniční banky (80 miliard eur francouzské banky, 40 miliard eur německé banky, atd.). Pokud by se Řecko stalo neschopné splácet svoje dluhy, tyto banky – které byly nedávno velkoryse dotovány z peněz nás všech v rámci boje proti krizi – by utrpěly velké ztráty. Peníze z „finanční pomoci“ pro Řecko tak potečou rovnou zpátky do imperiálního srdce EU ve formě splátek řeckých dluhů. Evropská unie tak v podstatě organizuje další přímou výpomoc bankovnímu sektoru a kapitálu, který svými spekulacemi působí tyto krize.

Pokračující odpor řecké populace je zneklidňující pro investory a dokonce přispívá k turbulencím na akciových trzích po celém světě. Kapitalisté si totiž moc dobře uvědomují, že sociální a ekonomická situace v Portugalsku, Španělsku, Itálii nebo Irsku není o nic lepší a právem se obávají, že pracující po celém kontinentu můžou odmítnout úsporná opatření stejně jako se to děje v Řecku.

To je důvod, proč jsme donekonečna bombardováni propagandou o „líných Řecích“, kteří si za naše peníze žili nad poměry, protože si neumí spravovat své finance. Pracující po celé Evropě musí odmítnout tuto propagandu a místo toho si vzít z Řecka příklad! Musíme bojovat proti všem pokusům, abychom platili za kapitalistou krizi, kterou jsme nezpůsobili. Prvním krokem v tomto směru mohou být solidární akce se stávkami v Řecku.

Protesty 5. května byly částečně zastíněny tragickou smrtí tří zaměstnanců při požáru tamní banky. Není jasné, kdo za požár může. Mohli to být lidé hlásící se k anarchismu stejně jako fašističtí nebo policejní provokatéři. Pokud šlo o dílo anarchistů, následky požáru opět ukazují, že podobné izolované „militantní“ akce nepomáhají dělnickým bojům proti kapitalismu, protože revolucionáře od mas spíše izolují. Kromě toho, my musíme převzít kapitalistické vlastnictví a ne ho jen zničit!

V každém případě je politická odpovědnost za tato úmrtí jasná. Leží na vládě, která osekala životní podmínky zaměstnanců, leží na policii, která napadá demonstranty a vytvoří atmosféru násilí, ale leží především na vlastnících banky, kteří zakazovali zaměstnancům účast na stávce a zamezili jim v opuštění bankovní budovy. Ta přitom ležela na trase demonstrace a zaměstnanci se ji chtěli zúčastnit. Místo toho byli zamčeni bez dostatečné protipožární ochrany! (viz: www.antikapitalista.cz/marfin)

Odpor ze strany řeckých pracujících bude pokračovat. Odboroví předáci se momentálně prezentují radikálními frázemi, ale jsou vázáni na sociálně-demokratickou vládnoucí stranu PASOK. Z tohoto důvodu je jejich kapitulace „v zájmu vlasti“ (a proti zájmům zaměstnanců) bohužel jen otázkou času.

Pouze důsledně revoluční politika může poskytnout vážnou odpověď na úsporný balíček a škrty. Řecký zahraniční dluh musí být zrušen bez náhrady, banky musí být znárodněny pod dělnickou kontrolu, spekulace a úniky kapitálu musí být zastaveny, zrušeny musí být mimořádně vysoké výdaje na armádu a pracující musí tvořit vlastní vládu, nezávislou na řeckém i mezinárodním kapitalismu. K zásadní změně systému může Řeky dovést jen revoluční dělnická organizace s jasnou antikapitalistickou politikou. Některé síly na řecké radikální levici se tuto myšlenku snaží prosadit a mají v tom naši plnou podporu! Ostatně už brzy vám přineseme rozhovor se členem trockistické organizace OKDE.

• Nechme „strašidlo řeckých protestů“ strašit v celé Evropě!
• Podporu řecké generální stávce a solidárním akcím!
• Ne propouštění, ne snižování mezd – ať za svou krizi platí kapitalisté!
• Zmrazte splátky dluhů – znárodněme banky pod dělnickou kontrolu!
• Za socialistickou Evropu!

RIO, 16.května 2010

Přinášíme vám přeložený rozhovor z časopisu La Verdad Obrera argentinské trockistické organizace PTS se Stavrosem, editorem měsíčníku Dělnický boj a aktivistou řecké trockistické organizace OKDE (Organizace mezinárodních komunistů Řecka), která se účastnila mobilizací proti úspornému plánu.www.okde.gr.

Jaká byla reakce na poslední oznámená vládní opatření?

Proběhlo několik stávek a odbory dokonce vyzvaly ke generální stávce, zejména ve veřejném sektoru, který bude zasažen nejvíce. Politikou odborového vedení bývalo rozdělovat boje a mobilizace mezi veřejný a soukromý sektor. Nyní jsou ale opatření vlády namířena proti všem pracujícím, proti celé dělnické třídě, což vytvořilo ovzduší pro možné vyvolání generální stávky, kterou očekáváme. Některá média odhadují počet účastníků dnešní demonstrace mezi 300 a 500 tisíci. Domnívám se, že jde o největší demonstraci v této zemi nejméně za posledních 35 let. Osobně se navíc domnívám, že v sociálním klimatu, které zažíváme, nás ještě mnohé čeká, a stále větší počet lidí se zajímá, jak pokračovat v boji i na svých pracovištích.

Jaká je situace mezi mladými lidmi?

Věřím, že se situace mezi mladými lidmi může stát velmi výbušnou, podobně jako tomu bylo v prosinci 2008 (když policie zavraždila patnáctiletého Alexise Grigoropulose), nebo dokonce ještě vyostřenější. Ačkoliv na univerzitách právě probíhá zkouškové období a je obtížné předpovědět, jak budou mladí lidé reagovat, očekávám, že všeobecně bude situace opravdu velmi výbušná. Je tu také mnoho mladých lidí, dělníků, kteří zatím ze „sociálního státu“ nijak neprofitovali, a ti jsou také mnohem ochotnější postavit se útokům šéfů a policejního aparátu.

Jak vypadala generální stávka 5.května?

Ministerstva a centrální veřejné úřady byly naprosto ochromeny. To samé se dělo v některých větších továrnách. Na místech, kde jsou dělníci méně organizovaní, je zapojení do stávky o něco menší, ale i tak tam vládla bojovná nálada. Mobilizace jsou obrovské a neorganizují je odbory. V porovnání s dvěma předchozími stávkami, 24.února a 11.března, jde o mnohem větší a vyspělejší akci. V některých místech zorganizovali lidé pochody a konfrontují útoky ze strany zaměstnavatelů.

Jaká je role a politika odborů?

Předtím, než odpovím na tuto otázku, je třeba si něco ujasnit. Odbory v Řecku nejsou příliš veliké. V třídních bojích v zemi nehrají klíčovou roli. Druhá věc je, že odborová byrokracie zde není příliš zakořeněná. Není zde tradice silných a mocných odborů, jako jsou ty německé nebo francouzské. V Řecku jsou odbory mnohem slabší a existuje v nich více opozice ze strany levice. Z těchto důvodů byla také uvnitř řeckých odborů zachována určitá úroveň demokracie. Odborové vedení, zejména ve velkých dopraváckých a telekomunikačních odborech a veřejném sektoru, je pod kontrolou odborové frakce PASOK. Na začátku krize se prezident Národní konfederace řeckých odborů GSEE, sdružující zaměstnance soukromého sektoru, choval spíše jako vládní zaměstnanec než jako odborář. Když byly kupříkladu oznámeny první škrty, GSEE odmítla vyzvat ke generální stávce. Říkalo se, že jde o útok na veřejný sektor, zatímco v soukromém sektoru k žádnému velkému utahování opasků nedojde. Ale ani vedení Konfederace odborů veřejného sektoru, ADEDY, nemělo žádný plán, jak těmto opatřením čelit. Na odbory má jistý vliv levice jako je kupříkladu Synaspismos (složené převážně z bývalých eurokomunistů, kteří spolu s dalšími organizacemi tvoří koalici SYRIZA), ačkoliv my víme, že politika, kterou prosazují, je reformistická.

Můžeš nám něco říct o složení řecké levice?

Pokud jde o řeckou reformistickou levici, jsou zde dvě hlavní organizace. Řecká komunistická strana KKE tvrdí, že dělá politiku pro dělníky, ale ve skutečnosti je reformistická, snaží se držet svoje mobilizace, pochody a akce stranou od ostatních a usiluje o to je proměnit do volebních hlasů. Má elektoralistickou politiku, jde jí hlavně o volební výsledek.

Druhou velkou organizací je Synaspismos, okolo níž vznikla širší formace jménem SYRIZA, které se účastní i některé další levicové strany. Také formálně vyzývají k boji, ale ve skutečnosti je jejich politika velmi blízká odborářům PASOKu. V mnoha odborech mají obě tyto strany řídící funkce společně ve svých rukou. Nevyzývají k rozšíření bojů. Stejně tak nedávají žádná hesla proti EU, protože s její existencí souhlasí, a rovněž se orientují na volby.

S jakým programem přichází v této situaci OKDE?

Náš program začíná seznamem urgentních požadavků, který nazýváme „Záchranným programem“. Mezi těmito požadavky je zrušení opatření z úsporného balíčku a pokračování boje až k porážce MMF a EU, které jednají jako diktátoři nad řeckým lidem. Snažíme se prosazovat myšlenku rozšíření bojů s požadavkem svržení vlády. Bojujeme také na pracovištích, kde zesilujeme tlak a stavíme se na odpor šéfům. Prosazujeme znárodnění bankovnictví bez kompenzací a naším ústředním bodem je zrušení dluhu. Rovněž voláme po zákazu propouštění. Všechna tato hesla se snažíme rozšiřovat na všech pracovištích a v odborech, kde působíme.

Rovněž se snažíme vysvětlovat, že z této krize nevede jiná cesta ven, než je socialismus. K jejímu nastoupení je potřeba akumulace a organizace politické síly, revoluční marxistické organizace. Snažíme se o spojení všech těchto aspektů.

Jaký je tvůj vzkaz pracujícím v jiných částech světa, kteří budou číst tento rozhovor?

Každý dělník a každý mladý člověk musí pochopit, že čelíme bankrotu systému, který způsobil mnoho neštěstí. Tváří v tvář krizi musíme bojovat za záchranný program, ale stejně tak musíme otevřít v dělnickém hnutí diskuzi o budoucnosti, protože kapitalismus je v krizi, v Evropě tedy určitě. Není jiného řešení, než je cesta socialismu, nicméně tento socialismus nemá rozhodně nic společného se zkušenostmi bývalých stalinistických zemí a režimů.

Zdroj: FT-CI